Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka

Zhruba tři desetiletí objíždí Světlana Alexijevičová (spisovatelka a novinářka bělorusko-ukrajinského původu, ročník 1948) území bývalého SSSR a nahrává vzpomínky svých současníků. Sleduje jediný cíl: dobrat se pochopení „ruské ideje, ruské duše“ na pozadí zkoušek, před které je postavily novodobé dějiny. Doba z druhé ruky je její zatím poslední knihou; vloni za ni získala Nobelovu cenu. Alexijevičová shromáždila výpovědi lidí různých osudů, profesí, věku, národností – a přesto ztělesňují jeden lidský typ. Má pro něj název „homo sovieticus“. Rozpadem mohutné říše život pro „rudého člověka“ ztratil smysl. Utopické ideály, které formovaly a zakonzervovaly myšlení a morálku několika generací, byly smeteny a jejich místo zaujaly stánky kšeftařů. Pocit marnosti nezměrných obětí a utrpení umocňuje nástup postsovětské, pragmatické generace, která netouží po hrdinských činech a čítankoví hrdinové rodičů a prarodičů jsou jí cizí.
Důmyslnou kompozicí vystavěla Alexijevičová z mnohohlasého chóru jedinečný celek. Koláž konkrétních lidských osudů vyvstávajících na pozadí kuchyňských debat a útržků pouličních řečí. Jde o fascinující oratorium o dvou částech, s prologem, epilogem, sbory a sólovými party. „Dokuromán“ s dramatickou strukturou – v níž však marně hledáme katarzi.