Ostrov

Zatím poslední román uznávaného norského beletristy (ročník 1954) je sugestivním příběhem z nehostinného severského prostředí v následnictví nejlepších tradic skandinávské literatury. Podává nám prostý, přitom suverénně načrtnutý obraz života rodiny, bojující o každodenní přežití na malém norském ostrůvku někdy kolem 20. let minulého století, tedy z doby, kdy lidé ještě žili – a také v zájmu svého přežití žít museli – v propojení s přírodou, s okolním, jakkoli drsným prostředím. Mikrokosmos semknuté rodiny ovšem ovlivňuje nejen kruté podnebí, ale i tradice předávané generacemi a především pevné charaktery skromných, houževnatých, pracovitých lidí. Dny naplněné namáhavou prací a snahou o udržení a zlepšení existence členové rodiny (od malých dětí po starce) nevnímají jako dramatický boj s živly a nepřízní osudu, ale s pokorou a vyrovnanou samozřejmostí. Nevelká rodina žije svorně, její osudy čtenář sleduje očima dětské hrdinky, která se od malička cítí součástí rodinného celku a zapojuje se do koloběhu života na ostrově. Ačkoliv kniha líčí život naplněný nepřetržitou dřinou, předává poselství o pevnosti, vyrovnanosti, souznění člověka s krajinou a potřebě lidské vzájemnosti.

Překlad Jarky Vrbové, která převedla do češtiny už předchozí Jacobsenovu novelu Zázračné dítě, 2010, a nyní aktuálně tento román z roku 2013, působí naprosto věrohodně. Nebyl obtížný výraznou jazykovou stylizací, ale především vyžadoval převedení četných reálií – spojených se životem na ostrově, tedy s mořem, rybolovem i zemědělstvím, ale i se stavebními pracemi a s kresbou krajiny a podnebí. Pásmo vypravěče se vyznačuje plynulostí a vyrovnaností a stejně jako dialogy odpovídá charakteru postav. Jazyk hrdinů je hovorový, mluvný a neupadá do nadbytečné expresivity. Próza je čtivá, příběh je vyprávěn tak přirozeně, jako by nešlo o překlad, ale o původní dílo.