Vítr, tma, přítomnost

Kahudův román začíná jako vcelku konvenční příběh o pátrání po záhadných okolnostech dávné rodinné tragédie. Hrdina a v jedné osobě vypravěč však záhy opouští zaprášené přítmí veřejně přístupných archivů a začíná se proplétat houštinou nejistých vzpomínek pamětníků, neoficiálních údajů z druhé až třetí ruky, pochybných informací či dezinformací z provenience tajných služeb. Avšak těžiště a zároveň kvalita Kahudova interpretačně otevřeného opusu netkví jednoduše v souvislém líčení hrdinovy bludné pouti světem „profízlovaným“ skrz naskrz, světem, v němž nikdo není – snad kromě protagonisty – bez viny. Text románu je totiž založen především na vypravěčsky suverénním, rozbujelém a svou obrazností až opulentním výrazu, s nímž je záměrně předkládán nekorektně vyhraněný, provokativně svérázný pohled na naši „větrnou a ztemnělou“ současnost. Její postupně skládaný a skoro nekonečně vrstvený románový model, problematizující ve své bezohlednosti mimo jiné etické aspekty beletrie, nemusíme nutně přijmout za svůj. Přesto (nebo právě proto) je Kahudův román knihou, která má potenciál vyvolávat diskuse a klást před nás nepříjemné otázky.