Lucemburská zahrada

Poslední Ajvazova novela je založena na prostší osnově, než bychom u autora čekali. Nezapře originalitu své fantazie, ani fantaskní povahu příběhů, ani svůj zájem o města, tentokrát situovaný do Paříže, i zde najdeme autorovu lingvistickou zálibu až posedlost. Dokonce tu hraje důležitou roli. Vychází z náhodného omylu: Paul, profesor filozofie, nechtěnou záměnou písmen na počítači otevře texty zemřelého profesora Rosse. Mezi nimi ho zaujme fragment příběhu, jehož dialogy profesor psal umělým yggurským jazykem. Paul odloží většinu svých dosavadních aktivit a luští nesrozumitelný jazyk. Na této hře, jenom zdánlivě samoúčelné, autor ukáže prostou, leč podivuhodnou věc: vnímá mateřský jazyk jinak, zvnějšku a začíná vnikat do jeho podstaty. Vidí jeho dosud nevnímané, zázračné kvality, cítí jeho melodii, barvy. Výstřední jazyková posedlost míří k poznání. Novela není tak rafinovaná, jako předchozí Ajvazovy knihy – s jedním rozdílem: rafinovanost je tu v prolínání sofistikované prózy s prvky, jež jsou charakteristické pro literaturu pokleslou.