Cesty na Sibiř

Cesty na Sibiř Martina Ryšavého představují prozaický výkon, který je v kontextu současné české literatury ojedinělý nejenom svým rozsahem, ale především odvahou a důsledností, s jakou autor prozkoumává možnosti velké prozaické skladby. Jeho text můžeme číst několikerým způsobem: jako zevrubné a v mnoha ohledech objevné dokumentární svědectví o materiálním a duchovním stavu postsovětské společnosti; jako vývojový román vypravěče, který si splnil svůj dětský sen prožít skutečná dobrodružství v neprobádaných a divokých končinách; jako pestrou tkaninu poutavých vyprávění o mnohdy exotických životních osudech desítek postav, kterou autor s nepopiratelným dramaturgickým talentem splétá kolem osnovného příběhu vášnivé a nenaplněné lásky; i jako esej o klopotném hledání ztracené duše zdecimovaných národů ruského Dálného Východu, které se na symbolické úrovni stává obrazem sisyfovského boje moderního člověka proti vlastní vykořeněnosti. Při vší své žánrové mnohotvárnosti, šíři záběru, pestrém stylovém a tematickém rejstříku i myšlenkové náročnosti Cesty na Sibiř upoutají strhující jistotou vypravěčského rytmu a prokomponovanou dramatickou skladbou, díky níž se kniha stává v pravém slova smyslu zábavným čtenářským zážitkem.