Spálov

Přestože Andjelkovski (1949) píše básně zhruba čtyřicet let, počet z nich vydává v samostatné knižní sbírce až nyní. Je to útlý výbor a rovněž autorovy básně jsou málomluvné, slov využívají více než střídmě. Přesto jeho hlas zní v kontextu současné básnické tvorby velmi výmluvně. Za strohostí výrazu se odkrývá intenzivně prožívaná poezie a úsporné verše kratičkých básní v sobě skrývají minipříběhy i soukromá dramata. Převážnou tematikou je vlastní bytí v tomto světě, nejprostší lidské vztahy, jejich nesnadnost i zranitelnost. Nejde však zdaleka jen o kultivovaně artikulovaný privátní svět, jeho nehledaná obrazivost autora přesahuje. Básník nenavazuje vědomě na žádný proud české poezie, úspornost jeho výrazu by spíše mohla napovídat o inspiraci japonskou poezií, nicméně podobnost může být jen vnější a spíše náhodná. Obdivuhodná je schopnost Andjelkovského vyjadřovat se na překvapivě malém prostoru – přesvědčivou báseň s niterně prožívaným obsahem dokáže totiž vytvořit nejen ve třech či čtyřech verších, ale i z pouhých čtyř slov. A co je u Andjelkovského charakteristické: jeho básně nenechávají čtenáře lhostejnými, do svého světa nás básník přímo vtahuje, jeho oslovení jsou naléhavá.