Čistý, skromný život

Autor ve svých existenciálních povídkách poťouchle i jímavě vystavuje našim očím všechno to, co generace mužů důsledně zametaly pod koberec, aby si udržely pozici silnější poloviny lidstva. Ve Špačkových, někdy až rozšafně sebeironických textech nezralé siláctví povoluje pod náporem pravé i domnělé lásky, nevěry, otcovství, prožitých ztrát, nezáživné práce, malé sebedůvěry, vlastní trapnosti a nenaplněných očekávání. V životech svých antihrdinů Špaček s citlivostí a zkušeností sochaře nahmatává bolestivé zduřeniny a neúprosně je rozmasírovává tak dlouho, až je dovede k epifaniím. Ty s citlivostí a zkušeností básníka postihuje přesným, osobitě metaforickým jazykem, který je zároveň zdrojem tragikomičnosti a grotesknosti. Postavy ztracené v sobě i v druhých zde „poskakují kolem sebe jako dva míčky, spojené gumičkou“, „trčí v prostoru s životním nábojem hromádky prachu, nametené do kouta“ a „na gumě tahají Pandořinu skříňku prázdnoty“, přičemž se udiveně se ptají, jak může láska jen tak vyprchat… Jejich dojemná bezradnost však v empatickém čtenáři namísto rezignace vyvolá především katarzi a osvobozující smích.