Poslední cestopisy

Poslední cestopisy představují v tvorbě Zofie Bałdygy důležitý zlom – po čtyřech básnických sbírkách v polštině jsou první, kterou již autorka napsala v češtině, jazyku, v němž se zdomácněla. Právě řeč – a specifická citlivost na ni – jsou důležitým motivem i jedním z témat sbírky. Baldyga píše zdánlivě s odstupem, kontrolovaně klade vedle sebe krátké oznamovací věty, její projev je zbaven patosu a do velké míry i konvenčních básnických prostředků. Přesto zpod tohoto na první pohled odosobněného intelektuálního autorského projevu prosakuje hluboká citlivost – vůči blízkým i vzdáleným, vůči světu kolem nás. Její lyrická subjektka originálně uvažuje o jakémsi stavu na pomezí, o místech, na které patří i nepatří zároveň. Právě to jí umožňuje intenzivně vnímat i trápení jiných bytostí, které ze sebe jeden svět vykořenil a druhý zatím nepřijal. Psaní Zofie Bałdygy tak místy nabývá přirozený angažovaný rozměr. Její básnický vesmír je plný kontrastů. Autorka oznamuje a přesto se neustále ptá; svět textu je často neobvykle konkrétní, najednou v něm však probíhá tolik procesů, že nás programově znejišťuje a rozostřuje vidění. Zatímco jazyková rovina knihy evokuje jistou statičnost, pod povrchem a v samotných obrazech básní je vše v neustálém pohybu. Pohybuje se svět, pohybují se země, jejich hranice, města, místa, lidé, jejich krev a jejich vyjádřená i myšlená řeč – často nepozorovaně a bolestivě. O to působivější je citlivost básnířky, která tyto posuny mapuje přesně a jen těžko zaměnitelným autorským jazykem.