64

64 je třetí sbírkou Daniela Hradeckého (1973) a je jeho dosud nejosobnější knihou. Autor nás vede na soukromou cestu do „Hádovy říše“. Nemoralizuje, nepřesvědčuje, nezastírá, „jen“ konstatuje, že „svět je přesně takový, jakým se jeví“.
Není to snadné čtení. Musíme být stále ve střehu, abychom zaznamenali všechny nuance a vrstvy; tím spíš, že autor je poeta doctus. Často nás mohou zaskočit úsporné, až nepříjemně přesné formulace, v nichž se básník jemně, a přitom vlastně bezohledně – vůči čtenáři, ale i vůči sobě samému – dotýká existenciálních témat a otázek. Je to výraz sebevědomí, anebo naopak nejistoty? Jisté je, že nejde o povrchní provokaci, ani o pouhou zálibu ve „velkých slovech“, ale o básnickou výpověď, v níž každé slovo má svou váhu – a svou vážnost.
Převažující tematikou této filosoficky laděné poezie je lidská existence v tomto světě, vztahy a postoje i nesamozřejmost toho všeho. Oč úspornější je autorův jazyk, o to vybroušenější je jeho užití, vedoucí k důsledné, obnažené zpovědi, která je prostá jakýchkoli klišé, póz či myšlenkových stereotypů; z těch je naopak leckdy usvědčen čtenář. Tato zdánlivě chladná poezie je nakonec plná dramatičnosti, ba konfliktnosti a vnitřního napětí. Autorově deziluzivní zkušenosti ikarovského pádu nelze uniknout. Čtenář je chycen, nucen účastnit se této náročné cesty, nechat se zneklidnit, rozrušit a vnitřně se angažovat – a je to sevření až kolářovsky neúprosné.