Bůh je mrtev. Nic není dovoleno

„I drobné odchylky od toho, v co věří moje ,bublinaʽ, ale třeba i jen pochybnosti ve věci určitých témat zužují možnost komunikace,“ uvažuje autorka v úvodu a dodává, že právě pocit nesmířlivosti podnítil její psaní. V souboru esejí, recenzí a rozhovorů si klade otázku, co vyplývá z vyšší citlivosti na odlišnost názorů, jež v mnoha aspektech veřejného i soukromého života nyní pociťujeme. A s údivem, obavou a snad i trochou provokace se ptá: „Co když jsme si v době ,po smrti Bohaʽ svazujícím způsobem zbožštili politiku?“ Možné, ale nikoli definitivní odpovědi nabízí právě ve svých reflexích, úvahách, polemikách, jež zpravidla vycházejí z nějakého výrazného aktuálního sociálního či kulturního fenoménu, přičemž nerozhoduje míra jeho akademičnosti, ale jeho tendence vyostřovat, polarizovat či radikalizovat veřejnou debatu. A nemusí to být pouze předvídatelná témata jako klimatický aktivismus, genderová identita nebo cancel či woke culture, autorka domýšlí třeba i to, o čem svědčí obliba podcastů nebo v čem a proč nás ohrožuje neschopnost vyprávět příběh.
V četných odkazech a citacích autorka představuje a v nejlepším smyslu slova popularizuje názory výrazných současných myslitelů/ek, ale i aktualizuje a leckdy překvapivě kontextualizuje koncepty spojené s mysliteli/kami již kanonickým. Nejedná se však ani o trivializaci, skandalizaci nebo filosofickou osvětu. Mimořádně čtivou a zábavnou, a přitom velmi cizelovanou formou autorka učí své čtenáře netonout v jednoznačných soudech a rychlých řešeních a ukazuje sílu a potenciál publicistické esejistiky, která primárně neapeluje, ani nepřesvědčuje, ale poskytuje prostor, kde „lze dál myslet“.