Flora

Dystopická próza, jež čtenáře zavádí do krajiny rumišť, křovisek a rudimentálních porostů někdy na soumraku antropocénu, vyniká výraznou evokační silou, umocněnou básnicky přesným jazykem. Ze změti kabelů, šlahounů či oddenků se rodí Flora, svébytná otesánkovská životní forma, a mladý bezdětný pár se s ní uchýlí do posledních ostrůvků divočiny na okraj civilizace.