Hagibor

Komorní a výrazově sevřená próza Mileny Slavické Hagibor vypráví příběh tří generací žen, do jejichž života nepřímo, ale přesto velmi citelně zasáhly dějiny druhé poloviny dvacátého století. Květě se nikdy nepodařilo sblížit s manželem, jehož vidění světa navždy předurčila zkušenost koncentračního tábora, ale ani s dcerou Hanukou, která ze strachu před policejním stíháním emigrovala do Velké Británie. Tam marně hledá pochopení u vrstevníků se zcela odlišnou životní zkušeností. Její dcera Erika se v dospělosti brání navázat jakýkoli hlubší vztah. Text nezodpovídá otázku, zda jsou osamělostí postav a pocitem odcizení viny spíš velké společenské dějiny, nebo neschopnost vzájemné komunikace a empatie. Z nezávislých výpovědí tří postav se postupně skládá subtilní, neokázalé, precizní vyprávění, které se dovolává čtenářské samostatnosti, nikoli obecných morálních pravd. Obdobně nedoslovně kniha pracuje také s obrazovou částí.