Hřbitovní hlína

Jsou irští spisovatelé opěvující ctnosti prostého venkovského života, kteří by nikdy nenapsali knihu, již by se nestyděli dát přečíst svým matkám. A pak jsou tu solitéři jako Máirtín Ó Cadhain, kteří svůj rodný kraj sice milují, ale dokážou o něm psát nelítostně, vtipně a s haškovským gustem a vervou. Ve Hřbitovní hlíně leží všechny postavy mrtvé v hrobě, což jim ovšem nijak nebrání žvanit, klevetit, pomlouvat a zajímat se o novinky ze světa nahoře, které zprostředkovávají čerství nebožtíci. V zásvětí podle všeho běží stejný život jako předtím. Jen se s ním už nedá nic dělat, nanejvýš o něm mluvit.
Prakticky celá kniha se odehrává v dialozích; absence klasického vyprávění čtenáři evokuje zážitek slepoty, jako by čtenář byl jen další mrtvola na hřbitově, naslouchající tlachání vůkol. Všichni nebožtíci se dožadují, aby je někdo vyslechl, ale doopravdy stejně nikdo neposlouchá.
Ó Cadhain napsal své dílo, vzdáleně připomínající Mastersovu Spoonriverskou antologii, connemarským dialektem, kterému dnes nerozumí ani mnozí rodilí irští mluvčí. Radvan Markus nepřekládal českým dialektem, ale citlivě gradovanou obecnou češtinou a pro Ó Cadhainovu „plnou, zemitou, vybroušenou řeč“, slovní hříčky a barvité kletby se mu podařilo najít víc než přiléhavé ekvivalenty. O jeho erudici svědčí i zasvěcený doslov a poznámkový aparát, který zprostředkovává zasuté reálie Irska čtyřicátých let. Ale hlavně: v Markusově podání je toto vrcholné dílo irského modernismu (ne)skutečná hlína.