Inventura

Bouškova vášnivá inventura světa a lidí zpočátku vypadá jako vzorník vyhrocených ohavností, které mohou vzejít z lásky, z touhy i z hledání lidství. Básně v próze přinášejí většinou monology prapodivných mluvčích, které jsou ve své různorodosti rozestavěny přes celý horizont; vývoj každé z promluv má ovšem i svou vertikálu – padající z nadoblačných snů do pekel či naopak směřující z nevábného přízemí k nebeským výšinám. Ty promluvy jsou však až příliš naléhavé a reálné na to, abychom si mohli předstírat, že s nimi nemáme nic společného. Zaznívají tu chóry neurotického fňukání i syčení manipulace, sadismus, pitomě lhostejné zlo, ale také ta nejčistší a nejpůsobivější láska. Bouška na nikoho neukazuje, všechno bere na sebe, aby nakonec jeho sugestivní prožití všeho odporného i krásného v člověku skončilo v plusu, v naději, kdy „jsme jediného světla ty i já“.