Jasno lepo podstín zhyna

Umělecky vysoce ceněná, mistrně vystavěná a znepokojující prvotina mladé irské autorky Sary Baumeové (1984) je elegickým příběhem o pustošivých důsledcích osamělosti a hojivé síle soucitu, blízkosti a náklonnosti. Titul je poetickou obměnou čtyř ročních období, skoro jako by šlo o freudovská přeřeknutí. Osamělý sedmapadesátiletý podivín Roy, od dvou let poloviční sirotek obývající ubohou barabiznu u moře, kde jsou jeho jedinými společníky knihy a odkud už téměř nevychází, si v psím útulku vyhledá nejžalostnější exemplář, odrbané a věčně hladové psisko. Ve vystrašeném a občas agresivním hafanovi, který přišel v souboji s jezevcem o oko, najde druha, s nímž může zrána podnikat dlouhé vycházky po pobřeží. Roy k němu záhy přilne a poprvé v životě pocítí hluboké pouto k jiné živé bytosti. Když pes pokouše malého chlapce, rozhodne se k útěku před policií. Oba ujíždějí v rozhrkaném autě napříč Irskem, vyhýbají se lidem a směřují k pobřeží Atlantiku. Roy vede se psem monolog o svém krušném životě, jenže zima je na krku a peněz ubývá.

Autorka líčí zcela přirozeně, poutavým jazykem a bez sebemenšího sentimentu do všech podrobností bezútěšnou situaci obou ztracenců, empatický text nabízí soucit, beznaděj, bezvýchodnost, ale i vzdor. Roy si nenaříká, přemýšlí nad lidmi i nad svým hořkým osudem psance a přežívá jako poslední lidská bytost, která se nebouří, ale ani nevzdává. Je v tom smutek člověka i psa, kteří nemají šanci a v nic nedoufají, vyděděnci bez cíle a naděje, kteří jen zvolna a bez odporu existují v proměnlivém světě svých lehce autistických úvah, vstřícní vůči zítřku i odevzdaní dnešku… „Zdá se mi, že posloucháš i klasickou hudbu,“ říká Roy psovi, „ale nemůžu si být jistý.“ Bohatý, nápaditý jazyk plný metafor a citlivý, výstižný překlad dodávají příběhu plnému pokory před lidským údělem na hloubce a naléhavosti. Překvapující debut si získal velké uznání v celém anglicky mluvícím světě.