Jezero

Drsný příběh o dospívání a zároveň postapokalyptické podobenství o zničení přírody, po kterém následuje zpustošení lidských vztahů a nakonec i duší jednotlivých obyvatel. Bianca Bellová zasazuje příběh chlapce Namiho, který pátrá po své matce, do exotického prostředí připomínajícího vysychající Aralské jezero. Nedělá to však účelově, aby své knize dodala na zajímavosti. Namiho příběh podmínky tohoto neutěšeného, zapomenutého místa ztělesňuje, vyrůstá z toxického bahna vysychajícího jezera, z opuštěných baráků obsazených posledními zoufalci a ruskými vojáky. Sugestivní dojem umocňuje poetický jazyk a obraznost, které kontrastují s líčením všudypřítomné brutality. Překvapivá je ostrá pointa a otevřený závěr. Bianca Bellová napsala osobitý mýtus, podmanivý příběh iniciace, kdy se chlapec musí potopit na dno svého zoufalství, aby se vynořil silnější a vědomější.