Kavárny

Dynkovo vidění zůstalo chlapecky bezelstné i v dospělosti, aniž by přehlíželo realitu v nějaké únikové fantasii, aniž by bylo naivní. Dynka má schopnost přesně a odlehčeně, ale ne jízlivě či posměšně pojmenovávat vše, co vidí – ať už jsou to všudypřítomné, zbožňované dívky v kavárnách, či obsluha mentálně hendikepovaných. Dynkova ironie je jemná, ale vždy naplněná významem. Jeho humor je zvláštní a klidný, ale úsměv po něm nemizí. „Aniž by odešel, člověk chce být tam, kde není: ano.“ I takto prostě a lakonicky je možné vyjádřit existenciální úzkost, kterou musí překonávat poutník po příliš nedosažitelném světě. Kavárny jsou průzračně čistou, neobyčejně krátkou sbírkou básní, jejíž verše se navíc velmi často opakují a variují, která je přitom dokladem autorovy vůle přijímat svět ve všech jeho podobách a vždy se dobře dívat. A my sneseme, že odejdeme z některé z Dynkových kaváren?