Moje šílené století

Spisovatel Ivan Klíma napsal knihu pamětí, která se pravděpodobně zařadí mezi klasické tituly tohoto žánru. Nezůstal jen u ponoru do své osobní minulosti, ale v řadě esejů, přiřazených po jednom ke každé z kapitol, reflektoval individuální i společenské jevy ve „věku extrémů“. Zamýšlí se v nich nad podstatou ideologie a utopie, revoluce a teroru, propagandy a zrady vzdělanců, totalitní strany a třídní nenávisti, umění v nesvobodě atd. Především je ale kniha naplněna strhujícím vyprávěním o osudové části dětství prožité na hraně života a smrti v koncentračním táboře Terezín, o motivacích vstupu do komunistické strany, o intelektuálním a uměleckém zrání ve společenském a kulturním kvasu 60. let. Paměti jsou prozatím dovedeny do proslulého IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967, který se stal otevřenou vzpourou umělců proti režimu a po němž byl Ivan Klíma vyloučen z komunistické strany. Na druhé části pamětí, jež začne líčením událostí roku 1968, autor pracuje, avšak už v této knize ho osobní střetnutí s nacismem i komunismem přivedlo k závěru, že obě ideologie i politické režimy, které z nich vzešly, byly ve své podstatě „zločinným spolčením“ proti společnosti. Takové vidění, podložené hlubokou existenciální zkušeností, lze považovat za nepominutelný příspěvek do polemické diskuse o podobnostech i rozdílech mezi oběma totalitními režimy.