Nejtišší trest

David Lodge je znám především jako autor „univerzitního románu“, ovšem ve svém posledním díle toto dobře zmapované teritorium do velké míry opustil. Hlavním hrdinou „Nejtiššího trestu“ je sice penzionovaný akademik, jenž volky nevolky přijme vedení dizertační práce jedné neomalené Američanky, ale problémy vilných akademiků už dávno nejsou ve středu Lodgeovy pozornosti. Ta se spíš upírá k posledním věcem člověka: chátrání lidského těla a ubývání duševních sil, hrdinovo hluchnutí a tragikomické potíže s ním spojené, péči o umírajícího rodiče. „Nejtišší trest“ je román zralý, smutný a zároveň humorný, psychologicky naprosto přesvědčivý: koneckonců Lodge sám řadu let trpí hluchotou a v rozhovorech neskrývá, že řada momentů z „Nejtiššího trestu“ vůbec není fiktivní.<br/>Není vůbec náhoda, že Lodge tento román věnoval svým překladatelům: text je minovým polem slovních hříček a literárních narážek, které se jakémukoli překladu urputně vzpírají. Od překladatele si žádá nemalou odvahu a aktivní přístup ke kompenzaci nevyhnutelných ztrát, zároveň však cit pro míru a překladatelskou pokoru. Richard Podaný mezi touto překladatelskou Scyllou a Charybdou prokličkoval obdivuhodně a jeho převod si nijak nezadá s dřívějšími překlady z pera Antonína Přidala.