Obcházení ostrova

Děžinského sbírka je soudržná a v jistém smyslu dokonalá. Znepokojuje zdánlivě nesourodou obrazností, proměnlivou intenzitou básnické výpovědi. Čtenář je nucen se ptát, co dělá některé verše výjimečnými oproti jiným. V každé básni lze najít alespoň jedno místo, překračující hranici mezi výborným a mimořádným, výmluvným a zjevujícím, věrným a bezprostředním veršem. Číst celé básně, nebo jen zírat na tato “dokonalá” místa v nich a obcházet je jako ostrovy? Uzavřít se, nebo otevřít? Cesta k Děžinského poezii je cestou zpátky: od obrazu, který svou průzračností dal zapomenout na zbytek básně, zpět k jejímu celku. Čtenář si tak musí každou báseň, a posléze i celou sbírku, nejprve „ochočit“. Dochází tak k mimořádně působivému efektu – přivlastnění.