Olej do ohně

Lubomír Martínek ve sbírce povídek Olej do ohně především prokazuje vzácnou schopnost vykreslit pevnou fabulační linií poutavý, v nejlepším slova smyslu čtivý a přitom civilně hodnověrný příběh. Významová energie Martínkových próz se ale nespotřebovává jednosměrně pointovanou fabulací; konfigurace postojů a činů postav uvržených do mezních i nesnesitelně banálních situací tu iniciuje postupné vyjevování prvoplánově nedeklarovaného, přirozeně rozehraného a o to naléhavěji působícího existenciálního konfliktu. Autorův styl vyniká neokázalou vypravěčskou bravurou, střídmou věcností neotřelého jazykového pojmenování a odvahou k neuhýbavému pojmenování osobitého názoru. Martínkovy texty svědčí o důvěrné, prožité a detailní znalosti popisovaného „exotického“ prostředí zaoceánských lodí či přístavních měst; jejich vypravěč ovšem nemá nic společného s lacinou pózou vyvoleného světoběžníka, který by se čtenáře snažil oslnit záznamem lesklého povrchu věcí. Je vnímavě zaznamenávajícím pozorovatelem, který svým zralým a do hloubky pronikajícím náhledem dokáže vyprávěním příběhu z kteréhokoliv „přístavu“ či z „plavby“ po jakémkoliv moři postihnout určité základní vzorce lidského chování a jednání a přesvědčivě v nich rozlišit motivy postav niterně svobodných a přímých od motivů těch, kdo sami sebe zotročují složitými mechanismy pokryteckého sebeobelhávání.