Otylé ach

Poezie Josefa Hrubého (nar. 1932) ve sbírce Otylé ach je robustní, plná hran, sevřená a osekaná. Básník sám sobě nic neodpustí, nic si neulehčí. Nezajímají ho snadné lyrické kličky či ozdoby, ale chce prostřednictvím svých veršů vždy tnout směrem k tušené podstatě, třeba i za cenu nelíbivosti, křivolakosti. Hrubého poezii vládne intenzita, ubírání spíš, než rozevlátá extenzivnost, básník raději volí zámlku, i kdyby měla vyznít jako přeryv, pokus, i kdyby měl znamenat slepou odbočku. To vše dodává sbírce dramatičnost a niterné napětí. Hrubého poezie navazuje na poetiku holanovské obraznosti, přirozeně však zůstává plebejštější, více se „špiní“ realitou a přímočarostí. Hrubého básně se rodí z velmi niterného impulsu, ve výsledku jsou však živou křižovatkou osobního i dějinného, snově unikavého i zemitě reálného, intimního i naze světu vydaného. Básníkovi nestačí pouhá reflexe, chce svět též příkře pojmenovat, ba postavit se mu, třeba až provokativně či vzdorně, svým originálním „šlachovitým“ básnickým jazykem a způsobem nazírání. Hrubého poezie má svou kusou, lapidární krásu, jeho sbírka je svědectvím zápasu s nesamozřejmostí moderního světa, zápasu, jenž je výsledkem celoživotního, nelehkého, avšak tím cennějšího básnického úsilí. Sbírka Otylé ach je navíc doprovozena souborem básníkových koláží, které ještě lépe nechají vyvstat všem křižujícím se vektorům autorova tvůrčího neklidu.