Past na Brigitu

Jakub Řehák (1978) upoutal již prvotinou Světla mezi prkny, která byla v roce 2009 nominována na cenu Magnesia Litera i na Cenu Jiřího Ortena. Ve své druhé sbírce Past na Brigitu rozvíjí klíčové prvky své poetiky, která tvůrčím způsobem navazuje na dědictví avantgardy, zejména surrealismu, zároveň ji však zřetelně prohlubuje a posunuje dál. Řehákova poezie, to je strhující proud, vyvěrající ze sebevědomého básnického gesta, jímž básník přetavuje syrová „znamení doby“ do podoby ryze současného mýtu, ze kterého trne. Osobní prožitek a s ním související moment svědectví, jímž básník za své verše ručí, způsobuje, že se čtenář cítí být přítomen novému „zrození světla“, tedy stvoření světa. Svébytného básnického světa, v němž vášeň a tragičnost, lament a revolta, uhrančivá krása a stejně pozorně prozkoumávaná ošklivost spolu ne pouze sousedí, ale téměř fyzicky se mísí v jedno těsto, kypící směs. Evokace Prahy, která je „vyvolána jménem“, tedy názvy jednotlivých čtvrtí, a problouděna i problouzněna od centra k periferiím, v jednom rytmu a v jedné textuře splývá se všudypřítomnou láskou k ženě a jejímu tělu, s fascinací smyslovostí a smyslností. Jde o poezii stavějící na svobodné imaginaci, zároveň však pozoruhodně kompaktní. Všechny tyto rysy se nejvýrazněji projevují v závěrečné poemě Yellow Umbrella, která je završením celé sbírky a nejspíš i jedním z vrcholů české poezie posledních let. V podmanivé harmonii i drásavé disharmonii se v této „legendě o lásce“ mísí banalita i zázrak, patos i všednost, vzlet i náraz, vášeň i něha, plnost existence i její bezútěšná prázdnota. Tato propracovaná několikadílná skladba svou komplexností, šířkou záběru, ostrostí básnického vidění i intenzitou básnického jazyka jen dosvědčuje, že Jakub Řehák patří k nejosobitějším hlasům současné české poezie.

[jwplayer mediaid=“3915″]