Purity

Jonathana Franzena kritika řadí mezi přední autory současného amerického románu a označuje ho za právoplatného následníka velkých evropských romanopisců devatenáctého století. Psychologická a moralistní freska Purity, do jisté míry naplňující rámec iniciačního románu, má virtuózní strukturu vycházející z chytře sabotované chronologie vyprávění. Děj se volně přesouvá z Kalifornie do Bolívie, zpět do severoamerického Colorada a také do komunistické NDR, sociální kritika je pevně zasazena do kulturního i politického rámce, evokujícího jak německou Stasi, tak různé přístupy investigativní žurnalistiky či sílu internetu v rukou aktivistů typu Juliena Assange. Předobrazem a silnou referencí díla je především román Nadějné vyhlídky Charlese Dickense, ovšem text je různě propojen s širším literárním kánonem a zároveň se nápadně vztahuje rovněž ke konzumně atraktivním sitcomům.
Síla románu tkví mimo jiné i v dlouhých introspektivních úsecích a mistrně rozepsaných dialozích. Pohybujeme se přitom nejen v různých časových rovinách a na zeměpisně hodně odlišných místech, ale i mezi lidmi rozdílného společenského zařazení a různých charakterů. Místy velmi popisný, hluboce zpytující a často cynický text v souhrnu vyznívá vtipně, je plný ironických a veselých úvah a konstatování. Překlad věrně zprostředkovává všechny jeho polohy od suše informativní přes rozhořčenou až vulgární, anebo bolestnou či sebeshazující. Dialogy plynou přirozeně, ať už je jejich nálada jakákoli. Lucie Mikolajková se s Franzenem vypořádala už v předchozí Svobodě (vydalo Argo, román má 416 stran) a obsáhlý (540 stran) román Purity je v jejím podání čtivé, čtenářsky atraktivní dílo.