Rozhoupaný dech

Do roku 2010 znal český čtenář z rozsáhlého prozaického díla německy píšící autorky rumunského původu Herty Müllerové (*1953) doslova jen pár stránek, přestože patřila k respektovaným tvůrcům německy psané prózy posledních dvaceti let. Když Müllerová získala roku 2009 Nobelovu cenu za literaturu, porotci ocenili na jejích textech zejména, „básnickou zhuštěnost a vypravěčskou otevřenost, s níž vykresluje krajiny vykořeněných“. Tématem všech jejích próz je především děs, který jímá oběti diktatur, strach a stav bezdomovectví. V románu Rozhoupaný dech (Atemschaukel) sleduje autorka osud sedmnáctiletého Lea Auberga, který byl jako desítky tisíc dalších německých obyvatel rumunského Sedmihradska na Stalinovu žádost odsunut v roce 1945 v dobytčích vagónech do pracovních lágrů, kde měl otrockou prací „splatit“ válečný dluh. Román je strukturovaný jako básnická skladba, kde se prolínají obrazy z tábora, vzpomínky na někdejší domov, ale také se v něm zhmotňují slova. Slova pro autorku nejsou jen znaky, ale personifikace, bytosti (lopata srdcovka, anděl hladu…), a proto jimi není možné nezávazně žonglovat.
Pečlivě vystavěný text líčí na překladatele mnoho pastí: fonetické, lexikální, sémantické i syntaktické. Denemarková musela dešifrovat odkazy na teorii relativity, filozofii existencialismu, biblické citáty i poukazy na díla světové literatury. Současně musela převést zvukomalebnost slov i celých vět, vypořádat se se složitými kompozity, neologismy nebo specifičností němčiny ozvláštněné rumunským dialektem. Ale především se musela pokusit nalézt adekvátní výrazové prostředky pro zachycení intimity a přesnosti obrazů, které jsou prosté patosu i lyrismu.