Smrtholka

Hrdinka druhé autorčiny prózy podniká metafyzickou cestu vlakem za smyslem života i smrti. Románová cesta vlakem je tu měnlivým a mnohotvárným obrazem světa. Vlakový časoprostor teleportuje Máry do situací, které už prožila, rytmus vlaku vytváří z nelineárně a fragmentárně vyprávěného textu precizně komponovanou, kompaktní a návykovou hudební skladbu. Mářina nevinná dětská touha po prozkoumání tajemných míst, v nichž mizí kouzelníci a jejich asistentky, přerůstá vlivem rodinné tragédie v sebepoškozování i v posedlost dobrovolnou smrtí. Bizarní zranění, která hrdince značně komplikují existenci, však nejsou samoúčelná, ale věrohodně zpodobují míru jejího utrpení z nevratných ztrát. „Musím lnout. Musím parazitovat. Protože jinak nejsem,“ říká Máry a myslí to smrtelně vážně. Přesto jde o prózu neobyčejně vtipnou a sebeironickou, kde se i rodinná hádka nad zněním smutečního oznámení mění v kabaretní číslo. Grotesknost, ale i jímavost a erotičnost některých obrazů vyrůstá už z deformované mluvy vypravěčky, jíž zbyl místo jazyka jen pahýl. Autorka pro ni tedy pořídila protézu svébytného vypravěčského jazyka a i tím, stejně jako na první pohled odrazujícím tématem sebevraždy, prokázala značnou autorskou odvahu, v kontextu současné české prózy vzácnou a osvěžující.