Spatřil jsem svou tvář

Ačkoli Petr Hruška již patří do kánonu české poezie po roce 1989, neustrnul ve vývoji své poetiky a v knize Spatřil jsem svou tvář překvapuje naprosto jinou básnickou polohou. Čtenář se společně s Fernão de Magalhãesem a jeho posádkou vydává na dobrodružnou plavbu okolo světa, při které neobjevuje jen nové země a jejich západní civilizací (ne)poskvrněné obyvatele, ale především sám sebe. Hruškova kniha vypráví nejen o různých podobách lidskosti, o radostech i úskalích setkání (zdánlivě) dvou odlišných světů, ale rovněž je metaforou poezie jako takové, která je neustálým objevitelstvím a vyrovnáváním se s tím čistým i hrůzným uvnitř člověka.