Stropy

Málokdy je čtenář vystaven tak pozoruhodnému vnímání několika hlavních postav. Děj se odehrává v psychiatrické léčebně, ale to podstatné není příběh, nýbrž to, jak autorka skrze své postavy vidí, popisuje a hodnotí to typické i výjimečné, co její, převážně hrdinky, prožívají. Autorka přemýšlí skrze metafory a jazyk je nikoli instrumentem, ale médiem tvrdé reflexe, která nikomu nic neodpouští. Lyrické pasáže se přirozeně mísí s naturalistickými popisy, niterné přemítání s břitkým hodnocením několika žen z různých společenských vrstev na detoxikačním oddělení nemocnice. Román častokrát stírá rozdělení mezi vnitřním a vnějším světem a přitom padá mnoho konvencí, jak těch literárních, tak těch společenských. Ani stylistická brilance však není to nejpodstatnější, co oslovuje čtenáře. Snad je to úporné přemítání o osudu nesourodé skupiny nemocných žen, skrze něž nám autorka dává nahlédnout do naší stejně nesourodé přítomnosti. Román Stropy, jako kdyby tak ilustroval starobylé pravidlo, že čím je román konkrétnější, tím více se nás bude, možná paradoxně, dotýkat.

[jwplayer mediaid=“4354″]