Světlo v ráně

Ohniskovi se podařilo spojit čistotu češtiny s naléhavou básnickou výpovědí – rafinovaně a přitom lapidárně zachytit nepojmenovatelné. Není tu nic zbytečného – slova plynou a zdánlivě nevinně komentují momenty z každodennosti nebo zas výjevy, které jako by vypadly ze snů či z pohádek. Věty jsou dokonalé a trochu legrační – jak ze školního diktátu. V pravou chvíli se nějaké slovo vzepře – dá znamení lehce vychýleným tvarem či jinou drobnou nepatřičností – a pošle nás pod hladinu, do úplně jiného světa, do čiré existenciální hrůzy. Anebo frašky, která s touto hrůzou těsně souvisí. Decentně se vracející motivy nejenže propojují básně v ucelenou kompozici, řetězí a propojují existenciální témata v znepokojivý magický kruh. Krása vět a jemnost zacházení se slovy při tom svítí na cestu.