Sydney (My dva z B.)

Próza romanistky a literární organizátorky předkládá kdysi zprofanovaný, nyní však dlouhodobě postrádaný formát sociální novely pro čtenáře staršího školního věku. Očima dvanáctiletého Tondy T. vnímáme obrazy jeho živoření ve venkovských poměrech, kde by vlídná slova spočítal na prstech ruky. Matka i otčím selhali, utápějí se v sebedestrukci, a tak je chlapec odkázán na nezištnost sousedů. O to vroucněji bere pod křídla nevlastního brášku Jeníčka, prvňáčka s poruchou pozornosti, za jehož štěstí přebírá odpovědnost. Z prostředí, kde je zrezivělá škodovka symbolem jejich nenaplnitelného snu o výletu do Austrálie, sice bratry vyvede záchranná síť sociální péče, nicméně azylový dům pro vypravěče znamená vykořenění z dosavadních chabých vazeb. I s poučením v obdobně zaměřených dílech Oty Hofmana či Ivy Procházkové je Tondova zpověď korunovaná útěkem jazykově věrohodná, místy bolestně pronikavá, byť nutně ne komplexní. Nechce tvrdit, že děti z dysfunkčních městských rodin čelí traumatům závratně elegantněji, ale ukazuje, jak údajně nivelizovaná česká společnost přehlíží zející propasti. A hlavně s novou vervou líčí baladu o vybydlené lásce, na kterou má každé dítě nezpochybnitelný nárok.