Teď něco ze života

Nemá každý takové štěstí, aby vedle vědeckého díla, jež mohlo vycházet až v posledním desetiletí jeho života, měl po svém boku ženu autorku, jež se rozhodla napsat obsáhlé svědectví: věnované nezdolnému optimistovi Přemyslu Blažíčkovi a zároveň době, již spolu prožili. Není to pouze privátní svědectví, na to je Blažíčková příliš zkušená autorka, aby nemířila výš. Ono „něco ze života“ je život sám, a to nejen Přemyslův a Anny. Blažíčková napsala jímavě analytickou knihu o životě se svými přáteli od padesátých let; od roku 1962 do manželovy smrti čtyřicet let společného života. Vyprávění je ryzí, upřímné, jenom zdánlivě prosté, Blažíčková totiž nepíše souvislý děj od začátku do konce, ale vyprávění komponuje s časovou volností tak, jak svědectví o odborné práci, o soužití mezi kolegy i o životě rodiny vyžaduje. A s tím nepřehlédnutelné lidské svědectví o společnosti a době. Jenom začátku diktuje rytmus sám čas, ale konec – to už je jímavé, ale přesné a nesentimentální vzpomínání na Přemkovu nemoc a jeho nedobojovaný zápas o život, který se s ním od mládí, kdy přišel o ruce, věru nemazlil.