Tichý dech

Příběhy z lékařského prostředí jsou vděčný a nejen literární námět. Spolehlivý recept na jejich popularizaci používají oblíbené televizní seriály: promíchej lidské charaktery a osudy, nezapomeň na jednoho hlavního hrdinu, obleč je do doktorského, hojně prosyp sekanými epizodkami lékařských zákroků, okořeň devaterým druhem emocí, zalij vývarem odborné terminologie a vař tak dlouho, dokud to publikum baví. Autor, chirurg Trachta, postupuje jinak. Úsporný styl psaní bez kudrlinek, založený na faktech zaznamenaných při vlastní lékařské praxi v mezinárodní organizaci Lékaři bez hranic na území Konga 2008, 2011 a Haiti 2010. Žádná sebestylizace hlavního hrdiny. Nejvýše strohá myšlenková a pocitová sebereflexe prožité zkušenosti vsazená do řetězu detailů popisovaných chirurgických zákroků prováděných v polních podmínkách tzv. rozvojových zemí. Ty země vnímáme svou evropskou představou o civilizačním pokroku, přáli bychom ji také jim, nebo ji vnucujeme, ale většina z nás by přitom měla polknout pachuť pokrytectví. Jako tabletku na redukci hypertrofie našich pošetilých sebelítostí z dobrého bydla přesycené civilizace. Text je „zliterárněný“ zjevně deníkový záznam, jehož dynamický spád dění tkví paradoxně v monotónním vypravěčském tempu, ovšem nabitém autentickými, reálnými obsahy, drsnými svou syrovostí, ale pravdivými. Je to ukázka přednosti tohoto druhu psaného textu před filmovým nebo televizním ztvárněním. Ta by na úkor poznávací fakticity popisu reálií nadřadila jako rozhodující výrazový prostředek fabulaci vyhraněnými emocemi. Z Trachtovy knížky se dozvíme mnoho o životě v jiných existenčních a mentálních souřadnicích, o „temné chudobě“ , námi nepoznané, o namáhavém naplňování hodnoty solidarity těmi lékaři, kteří před ubíjejícím byrokratismem vyspělého lékařství na úrovni dávají přednost plnění Hippokratovy přísahy v hmotně nuzném prostředí zemí pod úrovní blahobytu. Trachta prakticky i literárně oživil typ humanistického odkazu Alberta Schweitzera.