Tichý společník

Prozaickou prvotinu filmového režiséra Pavla Göbla Tichý společník může čtenář vnímat jako mozaiku ostrých a citlivě nasnímaných záběrů z prostředí moravské dědiny, jejíž obyvatelé se mají vyrovnat s nároky zrychleného životního tempa. Přestože Göblovy situace ilustrující vzájemné nepochopení místních obyvatel a „lidí zvenčí“ jsou velmi zábavné, autor tu v žádném případě neupadá do plochého karikování, jímž by černobíle konfrontoval patriarchální a moderní mentalitu. Autor svým fabulačním a jazykovým talentem potvrzuje devizu, že humor je přesvědčivý pouze tehdy, pokud se opírá o inteligentní náhled pravého stavu věcí. Své postavy Göbl dokáže uchopit hutnou a výstižnou zkratkou, s nevšední empatií, ale bez sentimentu. Vesnický svět je v jeho podání mikrokosmem vzájemných vztahů, sympatií a rivalit, kde se jako dvojnásob pošetilé jeví omlouvání či vytěsňování přítomných bolestí, neboť každý ze společenství dobře ví o jejich příčinách, dávných přehmatech a křivdách. Obec je místem, kde je minulost ještě přirozenou součástí současnosti; o to absurdněji a naléhavěji tu působí ústřední temně groteskní motiv „ekonomičtějšího pohřbívání“. V kontextu nejnovější české prózy Göblova próza vyniká svou nekřiklavou noblesou, neproklamovaným, ale o to naléhavějším etickým akcentem.