Točité věty

Román Daniely Hodrové je sugestivní autorskou zpovědí, v níž se citlivě prožívané přátelství autobiografické vypravěčky se spisovatelkou Bohumilou Grögerovou a výtvarnicí Adrienou Šimotovou doplňuje jak s tématem paměti a posledních věcí člověka, tak s osobitými reflexemi tvůrčího procesu, vzniku textu. Stejně jako v předchozích autorčiných knihách, které se ostatně v Točitých větách všelijak zpřítomňují (společně s mnoha jinými díly), i nyní se projevuje její obrovská kulturní erudice a originální artistní práce s románovým tvarem. Ve shodě s titulem knihy se její věty bohatě rozvíjejí a splétají do cyklícího se a vrstvícího se příběhu, v němž se přítomnost prostupuje se vzpomínkami, osudy současných hrdinů se opakovaně potkávají s osudy nežijících lidí, do reálných událostí a míst se promítá svět mýtů, všední situace se střídají s alegorickými a snovými výjevy, zdánlivě obyčejné věci nabývají symbolických významů. Výsledkem je komplikovaný, hermetický text, jenž na čtenáře bezohledně klade vysoké, možná až nesplnitelné nároky. V současné české próze jde o výjimečný umělecký počin.