Winterbergova poslední cesta

Stařec Winterberg a jeho pečovatel a zároveň vypravěč románu Kraus. Oba na cestě vlakem. Oba Čechoněmci. Oba stíhá středoevropská historie. Toho prvního historie vytáhla ze smrtelné postele, teď ale trpí dějinnými záchvaty, které mají podobu blábolivého proudu faktů a historek. Ten druhý by minulost nejradši utopil v alkoholu.
Horečnatá samomluva starého Winterberga a rozbolavělá letargie o mnoho desetiletí mladšího Krause představují z překladatelského hlediska oříšek, skýtají ale také možnost si s jazykem vyhrát. A to se překladatelce Michaele Škultéty výborně podařilo využitím různých vrstev češtiny. Proto zní v pásmu vypravěče obecná čeština, kdežto Němec Winterberg mluví jako kniha. Čech Kraus tak svým způsobem evokuje věčného skeptika Sancho Panzu provázejícího blouznivého Winterberga po slavných bojištích, krematoriích, po nádražích a hospodách rakousko-uherské monarchie a Pruska. V závěru se stejně jako středoevropské hranice a vlaky posunují i obě románové postavy. Věrohodnosti románového rozuzlení významně napomohla překladatelka svým hladce plynoucím překladem, který stylistickými prostředky postavy přesvědčivě charakterizuje. V románu si počtou nejen ti, kdo důvěrně znají to nekonečné blaho usednout ke stolu s bílým ubrusem a lampičkou, sledovat přitom ubíhající krajinu a popíjet u toho čaj nebo točené pivo.