Začátek eposu

Jarešova poezie je na první pohled nenápadná a introvertní. Má v sobě něco z východní filozofie – nikoli ve volbě vnějších forem či dekorací, jako spíš v jistotě nedozírných nánosů věků pod nohama, v jistotě vlastní nepatrnosti. Jarešův básník není demiurg či fanfarón, je to asketický rytec, neúprosný svědek – tak nestranný, až je to nepříjemné. I proto u něj vždy všechno dopadne jinak, než čekáme a než bychom si třeba přáli. Sbírka nejprve udiví svou stylovou a tematickou nesourodostí: po úvodním vázaném čtyřverší nás bez okolků uvrhne do poemy Peklo. Z Pekla vyjdeme dlouhověcí, s monstrózní pamětí a němí. Prostřední oddíl Picí miska obsahuje 25 formálně vybroušených kratších básní – tentokrát z tohoto světa a času, jakkoli poněkud unaveného a setmělého. Závěr tvoří titulní poema Začátek eposu, z hlubin bezčasí, kde se teprve dlouze a bolestně rodí slova a řeč. V této knize jde o víc než jen o snůšku pěkných básní. Je to koncentrovaný hold mýtu, ohledávání prasklin času a jeho cykličnosti, ohledávání přelomu jedné epochy v další.