Žvýkání jader

Básnická sbírka Ireny Šťastné je jako smršť. Verše jsou chrleny s téměř zběsilou obrazností, s vlastním tempem, někdy úsečné až nedopovězené, jindy upřeně detailní.  Některé básně si přinášejí i neobvyklou formu rezignující na klasické vertikální schéma. Hned úvodní báseň připomíná mimořádně silný filmový záběr, fotogenický přízrak. Sbírka se pohybuje na ostré hraně až surrealistického řetězení a konkrétní smyslovosti. Tělesnost je tu přítomna se všemi přiznanými pachy, neduhy a slabostmi. Ovšem autorčiny niterné prožitky nejsou zakuklené v intimním osahávání ran či bolístek. Básně nehalasně prozrazují nesentimentální empatii, bolesti držené na uzdě, pozdvihovanou člověčinu.